Vánoční deník: Pomoc, hoří!

První adventní neděle přinesla kromě první sněhové nadílky i jiná překvapení. Bohužel ne všechna tak milá, jak by se mohlo zdát.

Říkají mi Karel a v tuhle chvíli jsem táta na plný úvazek. A k tomu programátor, taktéž na plný úvazek. Souběh těchto dvou neslučitelných činností má na svědomí fakt, že si moje milovaná žena zlomila nohu. Poranila si ji ošklivě, týden byla v nemocnici a už dva týdny proležela na gauči u televize. Ale tenhle týden by měla jít na kontrolu a snad jí konečně dají patičku. S berlemi toho moc nenachodí, a tak veškerá péče o naše kluky a o domácnost leží na mých bedrech.

Už když byli kluci malí (ne že by teď byli velcí, jen už nepotřebují plínky), vyráběli jsme s nimi první adventní neděli adventní věnec. Tedy – žena ho s nimi vyráběla. Já jsem se vždy chytře vypařil.

Doteď nevím, proč se té činnosti nezhostila i letos. No posuďte sami – vyrábět s dětmi věnec z větviček a ořechů přece může i v obýváku, aniž by se musela namáhat či pohybovat se. Myslím, že si nějak moc zvyká na ten komfort, kdy se o všechno starám já…

Buď jak buď, černý Petr padl letos na mě.

Jak se tvoří nejoriginálnější věnec

Popravdě řečeno netuším, co kluky na výrobě adventního věnce tolik baví. Být po mém, tak tam přilepím svíčky a hotovo. Anebo bych poprosit kamaráda elektrikáře, aby na to přidělal obvody, zapojil čtyři žárovky a přimontoval šňůru. To by byla krása…

V zájmu rozvoje dětské kreativity jsem Tadeášovi a Matoušovi vysypal na stůj větvičky, šišky, usušenou pomerančovou kůru, tubu lepidla a čtyři nové svíčky. Rozkaz zněl jasně a pochopili ho rychle. Celkem rychle.

„Kluci, je na čase, abyste ukázali, co ve vás je. Až sem za hodinu přijdu, bude tu na stole ten nejkrásnější a nejoriginálnější vánoční věnec. Jasné?“

„Tati, co je to ‚nejorigi…‘?“ zeptal se Tadeáš.

„To znamená, že bude výjimečný, neobvyklý a druhý takový už na světě nenajdeme. Já jdu dodělat jedu práci na počítači. Kdybyste měli nějaký problém – třeba s lepidlem – přijďte za mnou. Mámě ani muk, letos to je chlapská práce.“

Kluci jsou chytří a já zrovna nějakou uměleckou kreativitou neoplývám. Když ho udělají sami, dopadne to určitě lépe, než kdybych jim pomáhal. Tím jsem alespoň zaháněl poslední výčitky svědomí, když jsem odcházel do pracovny k počítači. Pro jistotu jsem nechal otevřené dveře.

Poučení: nikdy nenechávat kreativitu na samotných dětech

Celou hodinu – možná i dvě – jsem o těch raubířích neslyšel. Z dětského pokoje se sice ozývalo spokojené reptání, výkřiky a menší hádky o lepidlo, ale ani jedno z dvojčat nepřišlo s tím, že potřebují pomoc. Naštěstí.

Až nakonec…

„Tati, koukej, máme to hotové. Je to dost nejorigi?“ Kluci přinesli věnec na podnosu vystavený jako svatý grál.

Pánové a dámy, co vám budu povídat. Co se týče originality, skutečně to bylo „dost nejorigi“. Ty uličníci vzali moje přání doslova a doopravdy byste druhý takový na světě nenašli.

„Jo, Matouši, to bude dost…“ vymáčkl jsem nakonec ze sebe a nepřestával nevěřícně zírat na tu příšernost. Jediné, co to mělo s adventním věncem společného, byly ty čtyři svíčky. I když i ty člověk musel pod vším tím harampádím, co na věnec nalepili, doslova hledat. Koukaly jen knoty.

„Bezva, ukážeme to mamince.“

A byli pryč.

Než jsem jim ten děs stačil zabavit a upravit alespoň do trochu koukatelné podoby, odběhli do obýváku, aby to ukázali Janě. Vánoční tradice pro ni vždycky hodně znamenaly. Až to uvidí, přerazí mě. A zasádrovaní budeme oba.

„Karle!“

A už je to tady. Už nejsem Karlík, jsem Karel, který to zvoral. Přišoural jsem se tedy do obýváku a ještě jednou se podíval na věnec, který teď hrdě ležel uprostřed konferenčního stolku.

Takový věnec druhý na světě nenajdete

Na polyesterový základní kruh nalepili kluci kostičky lega. Žluté, modré i zelené, velké i malé. Mezi ně tu a tam připevnili malé zelené plastové vojáčky a zvířátka. A ano, i to jehličí a pomerančové slupky tam byly. Za jednou slupkou se jako za kamenem ukrýval plastový tygr a větvičky sloužily jako maskování pro jednoho z vojáků, který na šelmu mířil.

Samotné svíčky byly obalené výraznou žlutou modelínou a odstřižky barevných papírů. Na jedné dokonce ležel jakýsi sliz. Raději nechci vědět odkud…

Celé to vypadlo jako vojenský výsadek na savaně.

„Kluci to udělali hezky originální, vid?“ usmál jsem se jenom a aktivoval štít proti laserovému pohledu.

Když se to na savaně přepálí…

Bohužel ještě všem katastrofám nebyl konec. Tadeáš a Matouš byli z věnce tak nadšení, že jsem ji ani já, ani Jana neměli srdce říct, že vytvořili… no… ohavnost. Abychom tedy kluky nerozesmutnili, hezky jsme večer zapálili první svíčku. Samozřejmě až po tom, co jsme z bezpečnostních důvodů odstranili z jej bezprostřední blízkosti papírky a další velmi hořlavé látky.

Jenže…

Jenže ani to nestačilo. Nedělní večerníček se akorát blížil ke konci a najednou – !

BLAF!

Místo jedné malé hořící svíčky jsme teď měli jeden velký hořící věnec. Nevím, co všechno do něj kluci nacpali, ale každopádně jsme asi podcenili riziko a neodstranili něco, co odstraněno být mělo.

Plameny šlehaly překvapivě vysoko a začaly požírat i televizní program, co ležel na stolku vedle věnce.

Vyběhl jsem ven z bytu na chodbu, kde visel minimax.

Naštěstí šel zrovna kolem soused, tak jsem ho zatáhl k nám do bytu a vrazil mu do ruky hasicí přístroj, protože s takovým zařízením bych se pral hodinu.

Jana křičela na kluky, ať utečou, a sama se po sedačce sunula co nejdál.

Tadeáš a Matouš se rozbrečeli, řvali jako tuři a tiskli se ke stěně.

A já jsem něco pokřikoval…

Jediný soused naštěstí nekřičel a s chladnou hlavou odjistil přístroj a během několika vteřin plameny zkrotil. Z věnce zbyla jen hromádka zkroucené hmoty, spálené kolečko na stole a očouzené stěny a strop.

Dopadlo to dobře. Všichni žijeme, všichni jsme zdraví. A ta příšernost, co kluci vyrobili, je bohudík zničená.

 

Předcházející díl naleznete zde.

Další díl seriálu na vás čeká tady.


Přečtěte si také

Vánoční deník: Vánoční katastrofa startuje

Vánoční deník: Vánoční katastrofa startuje

Jmenuji se Karel a je mi třiatřicet. Vánoce jsem měl vždycky rád. Kapřík a bramborový salátek, tu a tam uzobnout cukroví a ti naši kluci byli vždycky ze stromečku a dárků nadšení.…

Přečíst »
Vánoční deník: Když chlap píše Ježíškovi

Vánoční deník: Když chlap píše Ježíškovi

Jestli mě ještě neznáte, tak se jmenuji Karel, je mi třiatřicet a mám manželku v nemocnici. Zlomila si chudinka nohu. Ale už zítra ji propustí. Díkybohu! Být týden táta na plný…

Přečíst »
Vánoční deník: Pečeme perníčky!

Vánoční deník: Pečeme perníčky!

Sláva, Janička se mi (nám) vrátila. Sice má nohu v sádře a není moc schopná se pohybovat, ale už ji mám doma. I kluci jsou rádi, že je maminka z nemocnice zpátky. Bohužel tím…

Přečíst »
Vánoční deník: Vánoční úklid jako mučení

Vánoční deník: Vánoční úklid jako mučení

Znáte mě už? Jmenuji se Karel a v tuto chvíli jsem přebral veškeré domácí práce za svoji chudinku manželku, která odpočívá s nohou v sádře u televizních seriálů. Už jsem zvládl…

Přečíst »
Vánoční deník: Pomoc, hoří!

Vánoční deník: Pomoc, hoří!

První adventní neděle přinesla kromě první sněhové nadílky i jiná překvapení. Bohužel ne všechna tak milá, jak by se mohlo zdát.

Přečíst »
Sudový nábytek Sudový nábytek 3 200 Kč Zobrazit více
Indoor surfing Indoor surfing 950 Kč Zobrazit více
Zobrazit pro:   mobil  |  tablet  |  počítač