Vánoční deník: Mik, Mik, Mikuláš… část 2.

Některé děti si vystrašení zaslouží

Koneckonců to byla docela zábava. Vešli jsme do místnosti a prťata od těch nejmenších v zavinovačkách až k těm puberťákům se buď rozkřičela, nebo dostala výraz naprostého děsu a nebyla schopna vydat ani hlásku. 

Čerti hned mezi ně vlítli, chrastili řetězy a blekotali. A některé dětičky brečely a choulily se k maminkám. Ty dva naši kluci překvapivě také. Přece jen jsem je měl za statečnější. Nebo že by na ně dolehlo černé svědomí, jak v posledních týdnech týrali svého tatínka?

A pak už to byl jednoduché. Přečetl jsem jméno, podle poznámek jsem vynadal za to, že ještě nosí dudlíka, počůrávají se, neuklízí si hračky a neposlouchají prarodiče. Ty více zlobivé jeden z čertů na chvíli strčil do pytle, pak přednesli básničku na usmířenou a anděl jim dal balíček se sladkostmi. A prcek spokojeně oddupkal zpátky k mamince.

A potom přišli na řadu Matouš s Tadeášem.

S pravdou ven!

Podíval jsem se do poznámky, kterou psala Janička. Měl jsem jim vyhubovat za to, že si neuklízejí hračky a při hraní moc lítají a křičí. A to mi nepřišlo zas tak trestuhodné. Proto jsem jim tam toho trochu přihodil.

„Tadeáš a Matouš… O vás tady mám pěkný záznam, mladí pánové. Čerti poslouchejte, tyto dva chlapci málem zapálili celý byt, vytopili koupelnu tak, že se u souseda muselo malovat, rozbili pračku, takže se musel zavolat opravář a navíc lžou. A to vlastními otci.“

Tátové-čerti se toho samozřejmě chytli, protože to byla mnohem větší zábava, než že někdo nekrmí křečka. Začali ještě víc chrastit a chtěli kluci nacpat do pytle.

„A ke všemu ještě žalují na tatínka mamince.“

Ale to jsem asi neměl říkat. V tu ránu mě totiž kluci prokoukli a se sborovým „TATI!“ se na mě vrhli a strhli mi plnovous i čepicí.

Všude najednou bylo plno zmatku, menší labilní děti opět řvaly, já jsem ležel na zemi a Tadeáš s Matoušem ze mě rvali kostým a křičeli:

„To je náš táta! Tati, ahoj!“

A jak to dopadlo? Jana se na mě naštvala. Na mě! Chápete to? Já jsem přece za nic nemohl. Byl jsem oběť. Jeli jsme domů, ona se mnou nemluvila a kluci nadšeně brebentili, spokojení s objevem, že čerti ani Mikulášové neexistují. Tak vidíte, jaký já jsem to ale bořič dětských ideálů…

Předchozí díl naleznete zde.

Pokračování seriálu si můžete přečíst zde.